::: ::: Věda, teorie | Vesmír – Jak na simulaci vlastního vesmíru?

2 x hodnoceno

Vesmír – Jak na simulaci vlastního vesmíru?

Vesmír obsahuje prostředí důležité pro existenci našeho života. Výzkum vesmíru však sahá až za atomární úroveň mikrosvěta a je velmi důležitý pro mnoho vědních oborů (lékařství, fyzika, průmysl…). Pro mnoho těchto oborů může být důležité simulovat náš svět, vesmír až na hranici atomární nebo dokonce až subatomární. Výsledky takové simulace můžou pomoci ve vývoji nových léků a předpovídat pandemie či mutace nových virů, ověřit stabilitu nových materiálů, analyzovat sociální či demografické jevy aj.

Pokud bychom se chtěli zaměřit na to, jak simulovat náš vesmír, můžeme se setkat s mnoha problémy a paradoxy. Už dávno víme, že atom se dělí na mnohem více částí než je elektron, proton a neutron. Pomalu se blížíme dvacítce subatomárních částic (hmoty) s dost složitými vzájemnými vztahy. Simulovat takový vesmír může být až zbytečně náročné.  Navíc to, co se nám může zdát v našem světě pozorováním samostatnou částicí, může být ve skutečnosti projevem interakcí jiných částic. Z tohoto důvodu jsem vytvořil interpretaci funkce našeho vesmíru za použití pouze 4 částic tak, aby bylo dosaženo aktuálně pozorovaného chování fyzikálních zákonů a funkčnosti vesmíru jako celku.


K simulaci nynější hmoty a fyzikálních zákonů potřebujeme nejméně 4 prvky – částice a také 2 prostředí:

  • VC (Vazební částice)
  • G (Graviton)
  • + (Kladná polarita)
  • – (záporná polarita)
  • Nadprostor poměrů a hodnot
  • Prostor částic a rozpínajících se vesmírů
  • Podprostor součtů poměrů

Na obrázku níže je zobrazen základní model atomu s dvěma protony, dvěma neutrony a dvěma elektrony (nejedná se o skutečný prvek ani skutečná měřítka). Model znázorňuje pomocí šipek ty nejzákladnější možné interakce.

t4vc


Částice a vazby:

  • VC – je vazební částice. Dokáže se vzájemně přitahovat s gravitonem G a polaritou (+ nebo -). VC nemá ani polaritu ani gravitační účinky – neprojevuje se hmotnost ani gravitace. Gravitace se projevuje až při spojování s gravitony. Pokud má VC velkou rychlost, pak nedokáže navázat spojení s gravitony – může se se tato situace projevovat jako Neutrino. VC je rovněž postiženo polaritou, se kterou se spojí (může se dlouhodobě spojit jen s jednou polaritou). Spojení s kladnou polaritou umožní přitahování ostatních stejně kladně postižených VC. Kladně postižená VC umí přitáhnout i jednu neutrální VC (bez postižení polaritou). Záporně postižené VC se odpuzují s ostatními VC bez ohledu na jejich postižení. Jiné skladby jsou nestabilní a jsou tvořeny silnými reakcemi – Slunce, Černá díra apod. Tyto nestabilní stavy umožňují existenci jiných větších nestabilních částic.
  • Polarita kladná a záporná (+ -), jsou to zdroje energie v pravém slova smyslu. Může se jednat o dvě částice nebo o jednu částici, která by dále ještě přitahovala dvě jiné částice, které by ovlivňovaly její polaritu. Stejné polarity se odpuzují, rozdílné polarity se přitahují. Polarita a graviton se vzájemně odpuzují.
  • G jsou gravitony, které jsou základem gravitace a síly. Jsou součástí stabilních atomů a tak i hmoty.

Přesnými poměry sil jednotlivých interakcí dosáhneme stability složitějších prvků vytvořených z výše uvedených částic. Tyto síly by se v různých vesmírech mohly lišit (pouze daný poměr by zůstal stejný), což by vedlo k existenci mnoha vesmírů s odlišnými fyzikálními zákony avšak se stejnými základy.

Další částice a prostory jsou možné avšak ne nezbytné. Doplněním jediné částice a další vzájemné interakce umožníme existenci nových větších sestav částic jenž se dle pozorovatele budou chovat jako nedělitelná částice.


Výše uvedené částice umožňují:

  • existenci protonu, elektronu a neutronu
  • zdržování neutronu v blízkosti protonu
  • slučování jader atomu
  • zdržování elektronu v blízkosti atomového jádra
  • existenci fotonu
  • existenci neutrina ve všech podobách
  • šíření elektromagnetického záření
  • existenci elektromagnetického pole
  • zachování dojmu chodu času
  • působení přitažlivé síly a gravitace
  • existenci složitějších částic s krátkou životností
  • pozorované chování přiřazené mnoha jiným základním částicím
  • existenci více rozměrů (nikoliv však času jako rozměru)
  • maximální rychlost světla limitovanou podprostorem a nadprostorem
  • teoretické překročení rychlosti světla
  • teoretickou kompenzaci dilatace času při vysokých rychlostech
  • zpomalování času při vysokých gravitačních silách
  • nemožnost cestování v čase zpět (z důvodu nedostatku energie a výpočetního výkonu)
  • kvantové vyvážení stavů (doplnění příčiny)
  • vytváření a zánik vesmírů

Toto je základní model, který je možné dle potřeby rozšířit o další funkce tak, aby nedostatky tohoto výchozího modelu neohrozili chod fyzikálních zákonů (prozatím neodhalené kvantové paradoxy).


Prostor: Je to místo, kde je umožněna existence základních částic. Tyto částice se můžou shlukovat v složitější částice, atomy, hmotu a energii.

Nadprostor: Je to místo, které zajišťuje vztah mezi jednotlivými částicemi. Udává, které částice se mají přitahovat a které odpuzovat, udává jejich vzájemné interakce. Rovněž udává hodnotu rovnovážného stavu těchto interakcí – maximální součet všech sil interakcí.

Podprostor: Je to místo, které vyrovnává síly interakcí v prostoru dle poměrů nadprostoru tak, aby byly tyto interakce vyvážené – pokud bude jeden typ interakce silnější, musí se jiné interakce oslabit pro zajištění existence hmoty. Podprostor tedy rozděluje síly v prostoru dle maximálního součtu sil interakcí daných nadprostorem.


Vesmíry, jsou shluky částic v různé pomyslné vzdálenosti od nadprostoru a podprostoru. Tato vzdálenost určuje vliv nadprostoru a podprostoru na síly jednotlivých interakcí mezi částicemi. Dejme tomu, že máme dvě interakce u nichž dává nadprostor maximální hodnotu působení 30 fJ (fiktivní jednotka). Dle vzdálenosti těchto částic – interakcí do nadprostoru a podprostoru se můžou tyto hodnoty rozdělit na 0 fJ pro první interakce a 30 fJ pro druhou interakci až po 30 fJ pro první interakci a 0 fJ pro druhou interakci. Toto umožní vznik mnoha stabilních vesmírů s odlišnými hodnotami fyzikálních zákonů – rychlost světla, rychlost času apod.

Vesmíry se tak můžou rozpínat a shlukovat, vznikat a zanikat. Vesmír v daném prostoru je natolik malinkatý, že poměry sil uvnitř něj ovlivněné nadprostorem a podprostorem jsou téměř stejné.

POZN.: Čas je jen doba, než proběhnou dané interakce k vyrovnání stavů (než se částice k sobě přitáhnou, než se ustálí jejich pohyb apod.). Čas může být tedy v různých vesmírech díky různým interakcím rozdílný. Pokud by jsme dokázali ovlivňovat síly interakcí, pak by jsme mohli ovlivnit čas – ale nikoliv jej vrátit zpět (jedinou možností by bylo všechny částice rozpohybovat přesně opačným směrem – nazpět, než to bylo doposud, což je v rámci větší hmoty nemožné – roztočit všechny částice obráceně, místo slučování atomů je rozdělovat apod.)


No comments

Reklama (sponzoruje chod webu)
Analytics
Created by E.Sc. Petr Mejzlik, DiS.           © 2009 - 2017 X-IDEA.cz          Tento web používá COOKIES